Hodiny pro Frances třetí kapitola

První díl: Zde Druhý díl: Zde

Hodiny Frances

James stál u halových dveří. Stále se na mě díval a já jsem se cítila, jako kdybych se nemohla hnout z místa potom jsem si ale uvědomila jak hloupě vypadám.

Úplně jsem zčervenala.

Zkusila jsem se z toho alespoň trochu vzpamatovat a uklidila jsem si meč do obalu.

Zkoušela jsem se co nejvíc vzpřímit a nemyslet na to, že přímo proti mně je James.

Chtěla jsem vyjít z haly, a jelikož za východ okna nepovažuji, musela jsem jít dveřmi, ve kterých stál právě James.

„Ahoj, kam pádíš?“ řekl James, zrovna když jsem zrovna procházela dveřmi.

Což mě velice zarazilo, nejspíš jsem chvilku na něj tupě zírala, ale velice rychle vzpamatovala.

„Jdu si uklidit meč, potom se možná chvilku projít, připravit se na hodinu znáš to…“

Jak jste už jistě poznali, tahle konverzace vypadá úplně jinak než s Dionýsem,

což se u mě moc často nestává.

„Aha, jistě a můžu jít s tebou?“ v tu chvíli jsem si všimla, že James se trochu začervenal.

„No podle toho jestli chceš zažít kopec nudy nebo poslouchat moje nekonečné úvahy.“

Prohodila jsem sarkasticky.

„Prosím tě, ty a nudná? Od kdy? Minule jsi tančila vážně skvěle, a když se tak zamyslím, další hodina mají být dobové tance…“ řekl mi a nahodil úškleb.

„Tak jo, ale varovala jsem tě!“ víc k tomu asi dodat nemůžu…

Šli jsme parkem, sníh nám padal do vlasů a ševelivý štiplavý vítr si s nimi hrál.

Nečekala jsem to.

Víte, podle vidění bych spíš usuzovala, že James bude hodně výřečný.

Namísto toho se teď se mnou teď procházel parkem a četl mi mé myšlenky.

Nevím, jak to dělá, to asi jeho zrzavé vlasy, že on pořád září.

Ne jenom povrchně, ale spíše i tak vnitřně.

Asi proto se mi tak líbí.

No tak počkat, já jsem to vážně řekla?

Po chvilce na mě promluvil.

„no není to krásné? Jak na stromech je spadený sníh a všude kolem nás svítí pouliční lampy?“

„Ano, to je, nikdy bych do tebe neřekla, že si takových věcí všímáš.“ Řekla jsem mu jemně naklonila hlavu.

V tu chvíli se v něm doopravdy něco rozzářilo.

„Víš ty co? Tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekl,“ chytil mě za obě ruce a pokračoval dál.

„vždycky mě štvalo rozdělování lidí podle titulů, tenhle má šlechtický původ ten patří do vyšší třídy, tenhle šlechtický původ nemá toho dejte stranou…“

„Jistě, je to velice povrchní!“ skočila jsem mu do řeči.

„A zdá se, že ty jsi snad jediná, kdo to chápe! Jak já jsem toužil poznat člověka, jako jsi ty!“

Objal mě. Já to vůbec nečekala, ale potom jsem se na trému vykašlala a objala ho také.

Poté mě políbil. Byl to dlouhý polibek.

V tu chvíli jsme s Jamesem zapomněli na všechny chmury světa.

„j-Jamesi?“ jsem ze sebe jenom vykoktala.

Byla jsem pořád v šoku.

„Tohle jsem od tebe vůbec nečekala… já-Já jsem si myslela že jsi jako ostatní ž-že tobě taky záleží jenom na titulu, a že mě za to odsuzuješ, že žádný šlechtický původ nemám.“

„Cože? Ale prosím tě, mě spíše štvalo to jak o tobě mluví lidé za tvými zády.

A krom toho mi zrzaví musíme držet pospolu.“

Zasmáli jsme se spolu, ještě pořád jsem tomu nechtěla uvěřit.

Nakonec jsme si dali ještě jeden malý polibek a šli jsme spolu do hodiny „dobových tanců“.

Domluvili jsme se ale spolu že o všem zatím pomlčíme.

V tom si James uvědomil, že si něco zapomněl ve studovně.

Tak jsem na něho na chodbě čekala.

Vtom ke mně přišel Dyonýs.

A byl dost rozrušený!

„Ahoj?“ řekla jsem nejistě.

„F-Frances, musím ti něco říct. Týká se to Jamese.“ Řekl celý udýchaný.

A v tu chvíli mi došlo že nás viděl.

„On, on není takový, za jakého se pro tebe vydává! On, on je dobrý herec!“