Hodiny pro Frances druhá kapitola

minulí díl: Zde

Hodiny Frances

„Áá slečna Frances Acton se uráčila přijít… na posledních patnáct minut výuky!“

řekl naštvaně náš pan profesor Henry Nikolas Burton, který jak jste si už podle jména jistě všimli, byl také původem šlechtic.

„Víte dějiny našich předků, tedy ne vašich ale nás všech ostatních,“

V tomhle okamžiku se začala celá třída smát, snad kromě Dyonise a Marie,

Kteří ani nevím proč se se mnou alespoň trochu bavili.

Pan profesor Henry Nikolas Burton patřil k těm tipů lidí, kteří sami sebe nemohli vynachválit,

„Tak jakou další směšnou výmluvu nám řeknete tentokráte?“ zeptal se.

„C, ta určitě někde zaspala!“ řekla výsměšným tónem Crista, vysoká blonďatá dívka která proti mně vždy něco měla, tedy přesně nechápu proč zrovna ona se oproti mě cítí tak výjimečná, přesto že ona je jenom vzdáleně příbuzná princezně Annie.

Avšak ona tomu tady všemu „šéfuje“ dokonce bych řekla, že naše profesorka „vybraného chování“ slečna Castle se jí snad i trochu bojí…

Kdo by se divil? Takové harpie.

„Ach ta ironie…“ prohodila jsem potichu sarkasticky.

A Crista mě začala vraždit svým pohledem, za to já jsem se na ni jenom tak klidně sarkasticky pousmála, což ji nejspíš ještě více vytočilo.

Začala úplně supět!

„Slečno Cristo prosím…“ řekl shovívavým hlasem profesor Henry Nikolas Burton,

někdo by snad i řekl, že charakterem si jsou Crista a profesor Henry Nikolas Burton velice podobní podobný styl chování, smýšlení…

„No tak co mi na to řeknete slečno, nebo jste snad přimrzla k podlaze?“

„Zamyslela jsem se.“ Odpověděla jsem.

„Ach tak zamyslela…“ řekl jako by to už snad nebylo normální.

„Na půl hodiny?“ dodal podrážděně ještě.

„No jo, ta naše Frances…“ přidala se do toho posměšně ještě Crista.

V tu chvíli jsem už ji bodla laserovými oči přímo do těch jejích, měla jsem jí už plné zuby.

Už mě chápete?

„Omlouvám se…“ řekla jsem panu profesorovi přes zuby za zmeškání hodiny, i když se mi do toho zrovna dvakrát nechtělo.

„No dobrá, ale co s vámi…, jak říkám, pokud vědomosti nezasejete už nevyrostou!“

„Crrrr!“ spásný zvonek mě zachránil!

„Uf!“ a už jsem chtěla odejít ze třídy, když v tom…

„Chudinko Frances už jsem se o tebe začínal bát, že tě pan profesor uškrtí!“

Zamrazilo mě v zádech, v tu chvíli jsem si uvědomila, kdo to zamnou, stojí…

Dyonís!

„Ahoj Dyonýsi…“ řekla jsem mu podpotopním tónem, jelikož jsem ho neměla moc v lásce.

On byl… Jak bych to jenom řekla, on je to prostě… Blonďák.

Jinačí slovo ho tak moc nevystihuje jako blonďák, teda ne že bych měla něco proti tomuhle tipu blonďáka,

Ale Dyonýs mi připadal strašně zženštilý.

Ne jenom že měl takový vyšší hlásek, on tak dokonce i mluvil.

A to já zrovna u kluků moc nemusím.

Měl alespoň krásné modré oči, to bylo asi jediné, co se mi na něm doopravdy líbilo.

„No teda ty máš ale krásný účes!“ řekl mi.

„Ehm, díky?“ odpověděla jsem nejistě.

„O čem jsi tak dlouho přemýšlela že ji zmeškala hodinu?“

„Tak normálně… O smyslu života…“ řekla jsem trochu sarkastickým tónem,

abych ho odbila a mohla jít.

Víte zrovna jsme měli mít šerm, a ten já prostě miluji!

Je to asi jediná věc, která mě na téhle škole doopravdy baví.

Jen si to představte… Hodiny Dějepravy „našich“ předků, vybraného chování a to nechtějte vědět, co máme ještě!

Ty další už ale nestojí ani za zmínku!

„Tak to je zajímavé!“ odpověděl mi Dyonýs a šíleně na mě vykulil oči, víte mu bych v myšlenkách umět číst nechtěla…

„Víš Dyonýsi, za chvilku bude šerm a já si musím ještě jít pro oblek a výzbroj…“

zkoušela jsem se ho ještě nějak odbít.

„Ach ano, šerm…“ řekl a začervenal se.

„Tak ahoj…“ řekl mi na rozloučení nejistě.

„Konečně!“ pomyslela jsem si, mluvení s ním mi způsobovalo doopravdy velké utrpení.

„Hahá, konečně hodina šermu!“ zaplesala jsem si v mysli.

Šerm je něco, v čem opravdu vynikám, a troufala bych si říct, že jsem mnohem lepší než někteří kluci u nás ve třídě.

Hrdě jsem v bojích srážela své protivníky k zemi.

Doufala jsem, že mě pan profesor šermu Chalmers pověří, abych jela na tradiční soutěž v šermu, tento rok měla mít dokonce sedmisté výročí, a o to já jsem nechtěla přijít.

Pan profesor Chalmers byl hodně opačný od našich jiných profesorů…

Chci tím říct, že se nezajímal jenom zevnějškem, ale i vnitřkem,

on sám byl vždy velice zahloubaný člověk…

Tedy alespoň v to doufám.

„Slečna Cristy se postaví v boji proti slečně Frances.“ Řekl nám zadání pan profesor.

„Ach ano!“ hvízdla jsem si v duchu.

Postavily jsme se proti sobě, uklonily… Otočka, vyhnutí meči....a

A výpad - Cristy to nečekala a já ji velice hravě složila k zemi.

Musím uznat, že Crista v šermu nijak zvlášť nevynikala…

Vítězoslavně jsem na ni jemně stoupla pravou nohou.

Kluci se na mě velice majestátně podívali.

„Páni!“ řekl nahlas James, a v jeho očích se zablýsklo, on byl zase vzdáleně příbuzný princi Jakobovi.

James byl urostlý zrzek – původem byl jeho rod z Irska.

Na pohled připadal docela mile. Měl velký talent na dobové tance, minule tančil se mnou…

„p-Pane profesore to není fééér!“ zaječela Cristy a málem se tam na zemi rozbrečela.

Ihned pro ni šli její „poskoci“ jak jim říkám – tedy Miya a Kaela.

Ty ji snad i považovali za svoji bohyni!!!

„Slečna Frances vyhrála v boji zcela čestně, ona přece nemůže za to, že neznáte ani základní výpad!“

řekl pan profesor a pousmál se na mne.

„Ale pane profesore!“ vyjekla Crista a snažila se na sebe stáhnout ještě více pozornosti.

„Ale tu nohu byste ze slečny Cristy sundat mohla.“ Řekl ještě pan profesor a ještě více se na mě usmál, Cristy si vůbec nevšímal.

Hodina skončila a u dveří haly stál James, jakoby tam na mne čekal, a velice hezky se na mě díval.

„No počkej, ještě uvidíš!“ vstala ze země Crista a výhružným pohledem mě probodávala.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ