Hodiny pro Frances

Hodiny Frances

Kapitola první

„Ahoj, to jsem já, malá zrzavá holka, která doufá, že jednou pokoří svět.“

Také vám to zní stejně hloupě jako mě?… „No, ehm tak nic…

Vrhneme se raději k příběhu.“ Řekla vypravěčka a její psací stroj zaskřípal.

Psal se 13. leden a já jsem měla narozeniny. Seděla jsem na lavičce v parku

a pomalu i jistě jsem přemýšlela nad smyslem života.

Dívala jsem se na vločky na jejich tvary a absolutní odlišnost jedné od druhé.

Studený vítr mě štiplavě, ale přesto příjemně pohodil s vlasy dozadu.

„Tak co je tedy pravým smyslem života?“ řekla jsem si a přisrkla kávu.

Hodiny mi do přemýšlení ale začali bít.: „Už je půl jedné, už je půl jedné!“

Ve věžičce kostela se k hodinám přidal i zvon

a oznamoval mi svým velebným cinkáním, že už půl hodiny meškám!

„ÁÁÁ už zaséé!“ vykřikla jsem a sprintem jsem se pokoušela doběhnout

všechen čas co jsem už zmeškala

No jo, ale co by jste ode mne čekali? Kdyby jste mě znali

a tohle by se vám se mnou nestalo poprvé,

řekli by jste si „Tak tohle je typické, zase na ni čekám!“

Cestou, při které jsem si málem vylila celou svoji kávu,

když už jenom jsem před sebou viděla svůj cíl: Svoji střední školu.

Teď si určitě říkáte: „ Komu by začínala škola až ve dvanáct?!“

Ono je to tak, mě už samozřejmě začala škola dříve,

ale máme docela dlouhé přestávky mezi hodinami a náš celkový rozvrh… je celkem složitý, musíte ho nejdříve pochopit aby jste se v něm vyznali.

A teď se jistě ještě ptáte: „Proč tedy nejsem o přestávkách ve škole, se svými spolužáky, 

vždyť bych díky tomu určitě lépe stíhala chodit dříve do hodiny.“

Víte, tohle je také poněkud těžší, ano sice bych hodiny stíhala, ale být se svými spolužáky?

„Brrr!“ To bych nepřežila.

Já jsem vůbec ráda, že na přestávky můžeme chodit ven – tedy do parku.

Pozor, teď mě asi leckteří lidé nepochopí,

jako například.: roztleskávačky nebo oblíbení fotbalisté...

Ne, že bych proti nim něco měla, ale čtěte dále…

Jistě mě pochopíte, když řeknu, že být hodně přemýšlivou dívkou, ještě k tomu v téhle době, není zrovna jednoduché… 

když ještě k tomu všemu máte vlastní názor.

Což se teď už moc nevidí…

Vlastně i naše škola je svým způsobem zvláštní…

A jak jsem k ní přišla?

Měla jsem jen dvě volby: buď jít do školy, která by mě vůbec za žádných okolností nebavila, anebo zvolit druhou školu.:

Když nad tím tak přemýšlím, původně jsem se měla rozhodovat jenom nad tou první školou, ale potom přišel záhadně ten druhý dopis, o kterém jsme nejdřív, ani já, ani moji rodiče,

nevěděli, odkud ty přijímací listy vůbec přišly.

Potom jsme se dozvěděli, že jsem byla z naší školy vybrána pro postup do téhle školy.

Sice, doteď nevím, proč ani kdo mě vybral, ale dobrá.

Do téhle školy totiž hlavně chodí děti se šlechtickými tituly, tedy já samozřejmě vím že v naší době nejsme ve středověku, ono jde spíše o to že Charlie měl babičku vévodkyni, Cristy je zase vzdáleně příbuzná princezně Annie, která tady také mimochodem studovala.

A jak jste jistě už pochopili, mě moji spolužáci moc nemusí, protože já jediná žádného takového předka nemám, takže se také jistě diví, že mě sem vůbec přijmu-li.

„Áá slečna Frances Acton se uráčila přijít…"

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Další zajímavý příběh na pokračování: Valerie část první

                                                              Valerie část druhá

Jinak šťastný nový rok všem! A mějte se moc hezky:)

Vaše Veroniqa.